Perličky

Je hodinu před polednem. Brambory se vaří v parním hrnci, digestoř zpívá svou píseň. Silný hovězí vývar potřebuje přelít přes jemné síto. Slyším známý zvuk pračky. Signál, že ona svůj úkol už splnila. Jdu nahoru do patra osvobodit prádlo.

Venku se najednou rychle setmělo a je slyšet zvláštní hučení. V tu chvíli zapomenu na pračku a běžím k oknu. Z nebe se snáší tisíce malých sněhových perliček. To by bylo náramků, bleskne mi hlavou. Kutálejí se po střeše, cestách, trávě. Začínají tkát svůj zimní koberec.

Vítr nabírá na intenzitě. Fouká, čím dál víc a obloha zčernala. Nic lepšího mne nenapadne než otevřít okno a sněhových perliček se dotknout. V tu chvíli se vítr stočí a já mám sněhovou nadílku v pokoji na podlaze, ve vlasech, v obličeji... Směji se radostí. Vždyť jsem si tolik přála sníh.

Rychle okno zavřu. Vítr je čím dál silnější a zvedá suché listí. Krupky sněhu se mění na vločky. Ty spolu s listy tančí nad domy odvážný tanec v kuželovitém víru. Je to nádherná podívaná.

Ve vlasech se mi třpytí roztátý sníh a na řasách mám malé diamanty vody. Pračka stále pípá. Jdu tedy vyndat prádlo a pověsit jej. Než jej stačím pověsit, je venku bílo. Vše je pokryté jemnou vrstvou sněhu.

Kdybych psala pohádky, tak dnes by andělé sypali na Zem cukr přes jemná síta. Vždyť celá zahrada, domy, les, cesty jsou jak pocukrovaná bábovka. Užívám si výhled z okna. Je zase krásný den a mraky  rychle plují. Někde už prosvítá slunce s blankytnou oblohou.

ZE ŽIVOTA