Bolest je návštěva, která má řešení

Bolest hlavy může mít svůj příběh

Je jako zjevení. Stará, protivná, nedůtklivá dáma. Stále znovu a znovu se vrací. Někdy se zdrží chvilku, někdy zůstane i pár dnů. Stará dobrá známá. Návstěva snad z jiného světa. Ta nesnesitelná dáma. Stále tu buší a buší a dožaduje se pozornosti.

Hra na schovávanou s bolestí nepomáhá

Z postele jsem již vstala. Nemohu se stále před ní schovávat, když zvoní nebo buší. Je jak zimnice. Neví, kdy přestat. Pozvu ji tedy dál, i když nerada. Ani si neodloží a hned prudí. Sedne si na místo, které není vůbec pro ni. Když ji vyženu, sedne si zase jinam. Nedá se s ní vydržet.

Utěk od bolesti není řešením

Chci utéct. Není kam. Snad jedině pustý ostrov. Zaraduji se. Ano, to je právě to místo, co potřebuji. Být úplně sama a nikým nerušena. "To si jenom myslíš. Jdu s tebou. Jsem přece tvoje stará známá. Nemůžeš mne jen tak opustit. Vždyť jsi to přece ty, kdo mne potřebuje."

Co vše se ukrývá za bolestí

Hned mi běží hlavou. Jak to, že ji potřebuji? "Pozvala jsi mne na návštěvu, proto mne potřebuješ. Kdyby ne, jsem už dávno pryč." Ona snad čte i myšlenky. Co teď? Pustý ostrov, loď odpoutat a posadit ji na ni. Ne, takto to nejde. Nemám přece srdce... Už nemám ani srdce.

Bolest je důležité "vidět"

Začnou mi téct slzy. Měla bych se jí věnovat. I přes slzy si ji dobře prohlížím. Již není nejmladší, zestárla. Dokonce se i hrbí. Jdu vařit čaj. Když se vrátím s konvicí plnou horkého čaje, sednu si naproti ní.

Slzy jsou očistným procesem, za které není třeba se stydět

Dobře si ji prohlížím. Každý detail jejího smutného a vyčerpaného obličeje. Vyhaslé oči jsou naplněné slzami. Dívám se dlouho a z očí se mi řinou další potoky slz. Z nosu mám kohoutek, ze kterého kape voda. Tělo se zachvívá jemnými vzlyky, které stále zesilují. Nemohu se ovládnout. Budou mne vidět všichni. Je mi to jedno. Ona je moje stará dáma. 

Proměna vnímání bolesti

Prohlížím si jí a ona se mění. Přišla. Zůstala, i když jsem ji vyháněla. Je se mnou. Stále vzlykám. Čas běží. Kapesníky mizí. Stará dáma se začíná mírně usmívat. Snad dosáhla svého. Toužím ji obejmout. Je křehká a přesto silná. Krásná i kamenná. Zlá i laskavá. Je jenom moje.

Přijetí bolesti a její procítění vede k uzdravení

Stále se jen dívám a nemohu se vynadívat. Je jen má. Nenáviděla jsem ji a ona mi zůstala věrná. Nikdy mne neopustila. Jen doufala, že si jí všimnu. Když jsem ji nechtěla vidět, bušila, křičela, volala. Patří ke mně.

Bolest, přijatá, procítěná. Každá její návštěva je kratší...